Co dělá lidský život křesťanským

Křesťanství není jen o soucitu a pomoci druhým

Vždy mne mrzelo, když nějaký křesťan řekl o druhém člověku, který sám neměl a nechtěl mít nic s křesťanstvím celkem nic společného: „To je větší křesťan, než my všichni ostatní dohromady!“ A myslel tím, že se chová ušlechtileji, vstřícněji a ochotněji než křesťané v okolí. Jistěže mne nemrzelo hezké chování člověka, ale mrzelo mne nedorozumění. Jakoby křesťanství sestávalo jen z morálních hodnot! Jakoby křesťanství bylo jen altruistickým humanismem! A tak se léta snažím lidem ukazovat, že být křesťanem znamená především zcela konkrétně žít podle Ježíše.

Křesťanský mindrák

Mám hrůzu z křesťanského mindráku, kdy člověk se cítí svým křesťanstvím utlačován, ale nedovede se z toho dostat. Abych řekl přesněji, co myslím: Člověk je vychován v křesťanské rodině a je přiveden k nějakým formám křesťanského života: chodí v neděli do kostela, nejí v pátek maso, chodí aspoň jednou za rok ke svátostem a trochu s pánem Bohem počítá. A pak má různé mravní zásady: ví, že se nemá krást, lhát, zabíjet atd., asi tak v rámci desatera, protože ví, že to Bůh zakázal. Když takový člověk ve svém křesťanství nedojde k dospělosti, mohou se mu stát dvě věci.

Ta jedna je, že si všechny tyto zásady ponechá, protože se neodváží proti nim postavit (zvlášť pokud se mu z dětství zafixovalo: „Nedělej to, nebo tě Pánbíček potrestá.“) On si prostě netroufne – ale rád by! A tak se mu pak jeho křesťanství stane jakýmsi strašákem. Třeba účinným potud, že se nestane velkým zlodějem, protože se bude bát, že by mu ruka upadla. A druhá možnost je, že si člověk řekne: „A co mě má co utlačovat, nějaké přikazování, nějaké zákazy? To je pro malé děti a pro zbabělce, já jsem já, a já se postavím na vlastní nohy! Co je mi do nějakých příkazů! Když budu krást a budu šikovný, tak mě stejně nikdo nechytí. Když budu opatrný, tak mohu být podrazák a stejně vyjdu vítězně. Když budu stát pevně na svém, mohu klidně druhému poničit život, zničit manželství, hlavně když já z toho vyjdu!“

V obou případech se stalo totéž: člověk nedošel k pochopení křesťanství a křesťanský mindrák, svůj strach z příkazů, v nichž byl vychován, špatně vyřešil. Ať tím, že se jim podrobuje, ale nerad, nebo tím, že je odhodil. Obojí není správné, i když to druhé může mít ještě horší důsledky.

Pochopit Ježíšův životní styl

Co tedy zbývá? Jedna jediná věc: snažit se Bohu porozumět. Vždycky se na věc lze dívat přinejmenším dvěma způsoby. Buď tak, že se takhle na to dívá Bůh a takhle já, každý z jiné strany. A já si říkám, Pane Bože, Tobě se to říká (nebo neříká) – ale já to vidím jinak! Anebo druhá možnost: že se snažím dívat se stejně jako Bůh.  A to je tajemství cesty k úspěchu. To je potom pravé porozumění skutečnosti – nebo přiblížení se k němu.

Samozřejmě, že to není cestička, kde jen roste kvítí, svítí sluníčko, cvrlikají ptáčkové a všechno jde jako na drátku. To se v evangeliu nikde netvrdí. Je to cesta, která vede k hodnotnému životu. Hodnotný život není nikdy zadarmo, tak jako nic v životě, co za něco stojí – to je ostatně zkušenost, kterou každý má.

Jde tedy o to, aby člověk rozuměl Bohu. A to znamená pochopit životní postoj Ježíše Krista. Protože Ježíš je s Bohem zajedno. V něm nám Bůh vyšel vstříc tak, abychom mu mohli přiměřeně rozumět. Můžete totiž někomu něco povídat a on to třeba trochu pochopí. Ale můžete také jít v životě kus cesty s ním. A tím mu ukážete, jak jste to mysleli – a to je účinnější než pouhé povídání. Tuhle službu nám Bůh prokázal, když nám dal svého syna, protože nám dal někoho, kdo nejen mluvil, ale kdo s námi kus životní cesty prošel – od narození až do smrti, celý lidský osud. A tak už to nejsou jen slova, která třeba nebereme dost vážně, ale činy, životní fakta, která mluví řečí pro mnohé srozumitelnou.